Darkroomvisitor.cz: od studia režie po kariéru fotografa na volné noze

Máme tu nový díl Bookee Talks a v něm se můžeš těšit na fotografku a velmi kreativního člověka — Mirku Divokou. S Mirkou, která vystupuje jako Darkroomvisitor.cz, probíráme začátek její kariéry, práci na volné noze a též její tvorbu a budoucí plány. Mirka má velmi široký záběr tvorby a její příběh stojí rozhodně za přečtení.

Mirko, vystudovala jsi režii a scenáristiku, jak těžké bylo se na obor dostat a jak bylo těžké studium dokončit?

Vrátila bych se úplně k počátku a vůbec do svého dětství. Velmi dobře si pamatuji, že asi od svých 6ti let jsem všem ve svém okolí a své rodině říkala, že chci být režisér. Denně jsem chodila do videopůjčovny a nasávala i ty nejšílenější příběhy s tím, že jednou je budu pro plátno tvořit já. Nikdo to moc nechápal, zpětně to moc nechápu ani já. /smích/ Ale asi od malička jsem v sobě měla určitou kreativitu a cit pro vizuálno. Někdy kolem 14tého roku jsem si začala vyhledávat různé střední a vysoké školy a vůbec přemýšlet o tom, jakým způsobem to všechno můžu realizovat. Našla jsem si, že v Písku je filmová akademie (FAMO). A ačkoliv to stále nikdo nechápal a všichni na mě koukali, jako na blázna, začala jsem si studovat, co je potřeba pro to se tam dostat, jaké jsou šance jsem si pročítala z různých diskuzí.

V podstatě to nebylo zas tak těžké. Pamatuji si, že na přijímacích zkouškách probíhaly různé herecké etudy, museli jsme napsat krátké scénáře a asi jsem do toho byla tak zapálená, že to vyšlo a zřejmě celá komise cítila, že něco asi ve mně je /smích/. Ale ano, úspěšně jsem dokončila a to dokumentárním snímkem na cca 20 minut o českých surfařích, to bylo v době, kdy tu byla jen hrstka lidí, co se tomu věnovala a já byla první, kdo se do toho pustil a vlastně točil výstupní film v zahraničí, konkrétně ve Francii a Španělsku. Ale možná nejzajímavější pro mě to bylo to, že jsem o tom nijak nemluvila. Podala jsem si přihlášku, až jsem splnila různé úkoly pro první kolo, a přišla mi pozvánka, řekla jsem rodičům, že mě musí někam odvézt a když mě vezli pak po všem zpět domů, jen jsem jim řekla, že mě určitě přijali, takže se budu muset přestěhovat. A od té doby už jsem žila mimo domov.

Jak se ti na této škole líbilo a jaká je náplň takového studia?

Nevím, jak to probíhá na ostatních filmových školách, ale na té mojí jsme museli vždy každý rok natočit dva až tři krátké filmy. Vždy bylo jasně dané téma a žánr. Hodně se dbalo na to, aby si studenti vyzkoušeli různé žánry a také aby se naučili, jak s danou látkou pracovat. Konkrétně na režii a scenáristice jsme si museli například kompletně sestavit celý štáb.

Na naší škole byly i další obory, jako jsou například kamera, zvuk, produkce, střih a vedlo nás to k tomu, abychom se naučili pracovat v týmu tak, jak tomu pak bude v kariéře na place. Základ bylo sestavit si svůj tým a pak se s daným týmem plnily úkoly, jako je například natočit dokumentární snímek na dvě minuty na téma finance. Pamatuji si třeba také na zadané téma „vztahové drama“ a měli jsme natočit tříminutový snímek. Vždycky jsme si ty role hráli mezi sebou nebo jsme herce různě sháněli po městě, přes spolužáky, oslovovali jsme rodinné příslušníky, herecké školy a tak podobně.

Kromě této praktické výuky jsme měli i spoustu teorie, jako jsou dějiny hudby, dějiny umění, dějiny filmu a podobně. A ačkoliv jsem studovala režii a scenáristiku, měla jsem i hodiny střihu, kamery, herectví, takže jsme si během studia obsáhli všechny filmové profese, což nám velmi pomáhalo k naší práci samotné nebo projektům, které jsme měli tvořit. A během studia jsme viděli mnoho filmů a naučili se je až chirurgicky rozebírat.

Věnovala jsi se po škole tomuto oboru profesně?

Musím říct, že tak, jak jsem od dětství tvrdila, že budu režisér, tak mě tohle nadšení během studia trošku opadlo /smích/ a zjistila jsem, že nemám asi osobnost na to tuto profesi dělat. Jsem velmi introvertní a necítila jsem se úplně komfortně na place se spoustou lidí, kterou jsem měla řídit. Takže jsem už v době studia zjistila, že mě víc naplňuje ta teoretická část a tudíž jsem se nikdy režii a scenáristice profesně nevěnovala. Vlastně to pro mě bylo studium, jako takové, co mě hlavně zajímalo. Do detailu poznat, co za tím filmem na plátně skutečně je. A kinematografii jsem nikdy nepřestala milovat, každý film, který vidím, si vnitřně analyzuju a studium mi tu lásku prohloubilo, jen jiným směrem, než jsem si původně myslela. A asi je očividné, že než abych chodila do multiplexu na letní blockbustery, půjdu do malého kina na nezávislý snímek třeba z Izraele nebo budu vyhledávat jihokorejskou kinematografii. Což jde ruku v ruce s tím studiem.

Co je teď aktuálně tvoje pracovní náplň, čím se vlastně živíš?

Aktuálně se živím jako fotograf, čímž jsem se trochu vrátila do mých studentských let. Od filmu je to k fotografii jen krůček. Pořád tam jde vlastně o obraz, vizuálno, kreativní sdělení, jen místo pohybu jsem ve statickém pojetí. Před tím jsem pracovala osm let v reklamních agenturách, takže v podstatě až teď se věnuji tomu, co mě opravdu naplňuje, a to fotografii.

Máš zkušenosti s prací ve velkých agenturách, jak ses rozhodla pro práci na volné noze?

Musím říct, že osm let v reklamě je poměrně hodně dlouhá doba /smích/. Já v reklamě začínala hned po studiu, kdy jsem si přes inzeráty našla, že v nějaké digitální agentuře hledají asistenta kreativního oddělení mezi grafiky. Když jsem četla to sousloví „kreativní oddělení“, tak jsem se toho hrozně chytla a nic jiného jsem už neviděla /smích/. Odpověděla jsem na inzerát a vzali mě k sobě. Nikdy jsem nepočítala s tím, že bych někdy v reklamě pracovala. Já jsem v té době ani nevěděla, čím bych se chtěla živit a co umím. Samozřejmě jsem si myslela, že umím všechno a nic /smích/. Brala jsem to spíše jako práci, která mi pokryje náklady a nikdy mě nenapadlo, že se tím budu živit osm let. Ale byl to pro mě velký vývoj.

Od asistenta kreativního oddělení jsem se postupně vypracovala až na ty nejvyšší pozice. Celou dobou jsem ale cítila, že mě tato práce nenaplňuje. Vždy jsem si vybírala na té práci ty momenty, kdy jsem mohla pracovat s grafiky na nějakých zajímavých projektech třeba při vývoji mobilní aplikace, ale jako celek mi to vlastně nic nedávalo. Hodně jsem bojovala s tím, co dál bych měla dělat. Ze dne na den jsem se rozhodla to celé ukončit a uvědomila jsem si, že se potřebuji na chvíli úplně zastavit a přemýšlet o tom, co mě baví a co dál.

Měla jsem tedy mezeru přibližně 3 měsíce, kdy jsem si dala takové krásné prázdniny. Které jsem ještě dovršila měsícem v Kalifornii. Jednoho dne jsem pak ležela v posteli a koukla jsem se na svoji Leicu Q (pozn.red. fotoaparát značky Leica) a rozhodla jsem se, že to spolu zkusíme /smích/. Stalo se tak, fotografie byla moje volba. A je tomu tak dodnes.

Pomáhají ti Tvé zkušenosti z oblasti režie a scenáristiky ve focení?

Myslím, že fotograf je tak trošku takový režisér. Veškeré focení, které realizuji, si připravuji od A do Z sama, takže to vnímám jako určitou paralelu. A možná to trochu souvisí i se scenáristikou. Když si připravuji nějaké větší focení, dopředu si vždy připravuji poznámky, takový scénář. Takže ano, až teď využívám naplno to, co jsem se při studiu naučila. /smích/ Ale celkově je to asi o tom, že mám potřebu tvořit a předat svůj pohled dál. A vůbec být v kreativním prostředí.

Jaké to pro tebe bylo po delší době práce v reklamní agentuře začít s prací sama na sebe?

Myslím, že celkově ta idea přejít z práce v agentuře, v korporátu nebo celkově ze zaměstnání na volnou nohu je hrozně přitažlivá, ale není to tak jednoduché, jak se zdá. Ta představa se většinou míjí s realitou. Musím říct, že mi osobně trvalo dlouho se celkově uklidnit. Byla jsem několik let v zaběhnutém kruhu, takže myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že jsem ještě tak 2 měsíce měla v hlavě ty zaběhnuté agenturní postupy a dobře se mi ani nespalo. Vlastně jsem si ani neuvědomovala, že mám volné ruce, hrozně mě to drželo při zemi.

Jakmile jsem si uvědomila, že nejsem v ničem držená a že se můžu nadechnout a začít vymýšlet svoje věci, bylo to fantastické a myslím, že mě ten skvělý pocit drží do dneška. A takové ty věci, jako že nemusím stále brzy vstávat a že nejsem v kanceláři držena do pozdních hodin, tak to je pro mě asi jedna z těch nejdůležitějších věcí, proč vlastně dělám to, co dělám. A když mi klient řekne, že má radost, je to pro mě vždycky velká věc, to jsem za celá léta v agenturách možná ani neslyšela.

Cítila jsi nával kreativity po uvědomění si, že jsi na volné noze a nemáš vázané ruce?

Ano, určitě. Když jsem se dostala do toho bodu, že jsem se konečně nadechla a vyčistila se mi hlava, měla jsem pocit, že jsem konečně začala kolem sebe věci vnímat a nasávat. Ta kreativita a vůbec nasávání inspirace se hrozně zvýšilo. A přesně to je jedna z věcí, kterou vnímám dodnes. Tím, že se člověk soustředí na jednu věc, kterou má rád a dělá ji především pro sebe, tu inspiraci vidí všude kolem sebe. Chodí sama a je všude kolem nás. Takto jsem to určitě před tím nevnímala. Byla jsem vnitřně úplně zablokovaná a divím se všem, že to se mnou zvládali.

Tvé portfolio je velmi široké, co tě z toho, co fotíš, nevíce baví?

Zcela jednoznačně musím říct, že mě baví fotit interiér a koncerty. V době, kdy jsem se rozhodovala, na jakou školu půjdu, velmi se mi také líbil obor interiérový design nebo psychologie. Stála jsem tedy před rozhodnutím, zda půjdu studovat interiérový design, psychologii nebo režii, musela jsem se rozhodnout, jak to tedy celé bude.

Dala jsem přednost filmu, neboť jsem v tom cítila ten proces tvorby. Jenže i při tom focení jsem si uvědomila, že mě interiéry stále moc baví. Fotit interiér a celkově prostory je pro mě strašně důležitá a naplňující věc. Osobně si také myslím, že to na těch fotkách jde vidět /smích/. A co se týká focení koncertů — miluji hudbu. Málokdo mě na ulici potká bez sluchátek v uších. Fotit hudbu, kterou reálně poslouchám ve svém volném čase, je úžasné a naplňující a myslím, že to lze z fotografií cítit. Na fotografiích se absolutně odráží vnímání mého světa a focení hudby, kterou poslouchám, pro mě není práce, ale vlastně jen radost. Ale patří to k těm náročnějším focení.

Všimli jsme si, že jsi fotila podnik Spojka Karlín Zajímá nás, jak vnímáš focení jídla? Je to pro Tebe výzva?

Restaurace Spojka Karlín je flexitariánská restaurace v Praze, se kterou spolupracuji od začátku, kdy už v Karlíně vznikala. Musím říct, že co se fotky týče, do gastronomie mě to vždycky táhlo, neboť vaření je jedna z věcí, kterou miluju. Když se naskytla tato příležitost, byla jsem z toho nadšená, asi jsem tomu ani nemohla uvěřit, protože je tady spoustu skvělých čistě food fotografů. Pro mě to byla velká výzva, chtěla jsem to zkusit. Úplně jsem si nevěřila, ale brala jsem to jako příležitost.

Když se to celé podařilo, začali jsme s managementem přemýšlet, co všechno ještě bude třeba. Focení jídla je taková malá část spolupráce s touto restaurací. Samozřejmě je to úžasné. Při focení se člověk soustředí do detailu a jedná se čistě jenom o jednu věc. Je to jako fotit produkty. Takže celkově ano, velmi mě to baví. Pokud tedy nemusím fotit například maso, protože jsem vegan /smích/. Konkrétně ale ve Spojce Karlín fotím i interiér, eventy, moodové fotky, takže si při této spolupráci vyzkouším skoro vše.

Když jsme u toho jídla, jak se díváš na umělé dotvořování jídla na fotografii?

Mám s tím velký problém. Respektive chápu, že na velké billboardy a vizuály tyto fotky vyžadují úplně jinou a dlouhodobou péči, ale co se týká fotky jídla, která má jít například do meníčka, na webovky či do letáků, tam si myslím, že to absolutně není potřeba. Naopak si myslím, že potenciální návštěvník podniku by měl vědět, jak to jídlo skutečně vypadá, a ne si vytvářet představu a pak se na stole teprve setkat s realitou. Myslím, že je to zbytečné. Naopak vyfocené jídlo skutečně tak, jak vypadá, vnímám jako velké plus dané restaurace. Dokáže zákazníkovi podat přesnou informaci o nabízeném menu.

Z tvého portfolia je vidět, že hodně cestuješ a fotíš také mnoho fotografií z cest. Všechny Tvé fotky působí velmi autenticky. Jak těžké je najít to správné místo, z kterého vznikne taková fotografie?

Abych vůbec vysvětlila, proč jsem tolik poslední dobou cestovala. Všechno to souvisí s mojí inspirací. Žádná z těch cest nebyla dovolená, jako taková. Na každou cestu jsem vyrážela za inspirací, nadechnout se jiného vzduchu a hrozně mě to pomáhalo v mé tvorbě a v rozvinutí kreativity. Vždycky jsem se tam cítila hrozně svobodně a byl to zároveň tikající budík v tom, že v mém pracovním prostředí není něco v pořádku. Vlastně jsem vyloženě utíkala, abych vůbec mohla vnímat samu sebe.

Takže ať už to byly Bahamy, Havaj nebo třeba New York, všechny fotky vznikaly tak, že jsem se prostě někde procházela a z ničeho nic jsem se zastavila s tím, že ten okamžik či situaci musím zachytit. Myslím, že kdybych celý den běhala někde po městě nebo po pláži a cíleně hledala nějaký úhel nebo místo, tak nikdy žádná fotka nevznikne a kdyby ano, nikdy bych s takovou fotkou nebyla spokojená. Vždy to pro mě bylo o tom autenticky zachytit moment, který nastal sám a který jsem nijak nevyhledávala. Ale pořád vnímám svoje fotky z cest spíše jako odreagování a radost, je jen hrstka těch, kterým jsem pak věnovala mnoho času a vůbec si je upravila tak, že si je dokáži představit třeba na plakátu.

Spoustu Tvých fotek má nádech reportážní fotografie. Dokážeš si představit, že bys fotila reportáže z cest?

Musím říct, že reportážní fotka jako taková je asi přesně to, co bych chtěla dělat. Je to vidina do mé fotografické budoucnosti. Velmi mě to naplňuje a myslím, že i to, jak přistupuji k focení na cestách, a to, že se snažím zachytit moment a že mi záleží na autenticitě, jde i ruku v ruce s reportážními fotografiemi. Kdykoliv mám dělat focení, které se má připravovat s velkým předstihem, tak se tam ani necítím, nemá to pro mě takové kouzlo. Reportážní fotka mě velmi přitahuje a naplňuje a možná to souvisí i s tím, že hodně fotím eventy, kde člověk zachytává přesně danou akci a okamžik. Velmi, velmi ráda bych se posunula do žurnalistiky a věnovala se něčemu takovému. Ale vnímám, že to bude ještě dlouhá cesta. Já jsem i v osobním životě takový poutník a hledač pravdy, takže to dává smysl.

Plánuješ nějakou další cestu, zajímavou destinaci, kde bys fotila?

Abych se přiznala, za poslední roky jsem cestovala tolik, že jsem už vlastně navštívila všechny místa, které jsem vyloženě chtěla. Měla jsem to štěstí, že se mi to podařilo ve velmi krátké době. Cestování mě bude ale vždy hrozně naplňovat, i když létání nemám ráda, rozhodně jsem s cestováním ještě neskončila /smích/ a ještě najdu určitě destinace, které mi udělají velkou radost. Cesta, kterou plánuji v blízké době? Možná protože je teď zima, a já nejsem moc zimní člověk, bych chtěla letět někam do tepla. Dlouho jsem přemýšlela nad Maledivy, které mi opravdu přijdou jako ráj na zemi, ale uvidíme, jestli se mi to podaří. Ale možná si na ně ještě počkám na nějakou speciální příležitost.

Všimli jsem si, že Tvoje webové stránky Darkroomvisitor.cz jsou celé v angličtině. Zaměřuješ se tedy hlavně na zahraniční klientelu?

Stránky jsem si dělala sama a angličtina pro mě byla vlastně jasná volba. Ani jsem nepřemýšlela o tom, že bych stránky udělala v češtině. Vychází to asi z těch zkušeností z agentur, kde jsem angličtinu používala na denní bázi, většinou jsem spolupracovala se zahraničními klienty, takže jsem si to nějak převzala do mého digitálního portfolia. Ale že by to bylo tak, že bych mířila jen na zahraniční klienty, tak to ne. Spíš jsem to brala automaticky, že angličtina je jazyk, který teď už skoro každý z různých společností či potenciálních klientů ovládá. Přišlo mi to jako plus stránky rovnou zhotovit v angličtině, není to nic proti ničemu. A toho textu na stránkách naštěstí ani není tolik /smích/. Jde tam hlavně o to se koukat, ne číst.

Kde všude můžeme najít Tvoji práci?

Moje práce se odvíjí od mých klientů. Takže když se budeme například bavit o Spojce Karlín, práci je možné najít na webu, Facebooku či Instagramu. Pak moji práci můžete vidět na billboardech, roll upech, a třeba na letácích. Někdy se stává, že svoje fotografie najdu v nějakém magazínu či novinách. Nebo katalogu. Dokonce jsem fotila pro klienta fotky čistě jen pro časopis Forbes, kde měl svůj rozhovor. Takže bych řekla, že moji tvorbu můžete vidět různě, ale nejvíc asi na Instagramu a Facebooku. V prostřední onlinu všeobecně. Záleží, kam to klient potřebuje použít.

Jaké jsou Tvé plány do budoucna?

Aktuálně bych chtěla oslovit nějaké žurnalistické portály a do tohoto prostředí se dostat. S tím ale, že toto prostředí vůbec neznám a nemám v něm ani žádné kontakty. Takže první krok bude někoho aktivně oslovit a pokud se mi podaří do toho prostředí dostat, tak to rozvíjet dál. Pokud neudělám ten první krok a nezjistím, na kolik se moje představa schází s tím stavem, který je, tak se asi nic nedozvím. A co se týká focení interiérů a koncertů, ty fotím často, tam jsem svoji vášeň už částečně ukojila, miluji to a budu to fotit dál, pokud ty možnosti a nabídky budou. Žurnalistika je teď takový další level, který hrozně chci pokořit a případně rozvíjet dál. Nebudu se ani tajit tím, že válečná fotografie je pro mě asi úplně top.

Dokážeš si představit, že bys fotila i pro nějaký zahraniční magazín?

Jediná bariéra by mohla být moje stydlivost. Nejsem ten člověk, který by se uměl bez problému nabízet a oslovovat lidi. Ačkoliv to u žurnalistiky budu muset překonat. Ale ano, určitě nastavit si limit pouze na Prahu nebo Českou republiku by bylo zbytečné. Velmi ráda bych, kdyby to bylo možné, vyzkoušela i zahraniční magazín nebo portál či cokoliv jiného. S tím, že mám zkušenosti s cestováním, by pro mě vlastně nebyl problém pracovat v zahraničí a žít tady. Myslím si, že mě tady nic nelimituje a nechám se překvapit, co bude dál.

Doufáme, že se Ti rozhovor s Mirkou líbil stejně jako nám. Pokud Tě tvorba Mirky oslovila, určitě mrkni na její Darkroomvisitor.cz, kde nalezneš mnoho dalších fotografií z jejího portfólia.