Tentokrát jsme se na rozhovor vydali do Jihlavy. Představíme Ti skvělého svatebního a portrétního fotografa Lukáše “Kenjiho” Vrábela, pro kterého je spokojenost a radost jeho klientů nade vše. Lukáše jsme se ptali, jaké byly jeho foto začátky a první zakázky, jak se mu podařilo zdokonalit svoji práci a také, jak zvládá organizovat svůj čas při více projektech. Jestli plánuješ v blízké či vzdálenější budoucnosti svatbu nebo chceš mít “prostě super” fotografie, Kenji je Tvoji volbou.
Lukáši, řekni nám na začátek, kdo je Lukáš Kenji Vrábel.
Jsem hlavně fotograf, jinak jsem i lektor fotografie a občas si i něco natočím. Obecně mě fototechnika a vše kolem baví a zajímá. Ale jinak jsem úplně normální kluk, hodně extrovertní, který se rád baví s lidmi. A od toho se vlastně odvíjí ve finále všechno ostatní.
Na Tvém webu jsme se dočetli, že jsi zkoušel být i sólovým zpěvákem, jak jsi se od zpěvu dostal k focení?
/smích/ To je takový „joke“, sólový zpěvák jsem nikdy nebyl. Mám sice menší historii hraní v kapelách, ale přišlo mi to jako dobrá sranda, je to takový kontrast, kdy si jako mladý myslíš, že budeš kytarista nebo zpěvák a budeš vymetat pódia, ale ve finále skončíš jako fotograf /smích/.
Jak jsi se tedy dostal k focení? Kdy se v Tobě probudila ta myšlenka, že začneš fotit?
Vše začalo tím, že jsem kdysi před léty pracoval v elektru. Pořád jsem tam okoukával stojan s foťákama, a říkal jsem si, že z toho lezou hezké fotky, takové jako vidím na internetu. Chtěl jsem to zkusit. Tehdy jsem si pořídil starý Nikon D3100, hrozný foťák /smích/. Začal jsem s tím nejdříve fotit rodinné oslavy, kamarády a podobně. Vůbec mi to nešlo. Po roce jsem se konečně rozhodl, že si přečtu návod, abych zjistil, jak se to používá a pak to šlo hned líp. Začal jsem se postupně domlouvat se známými. V té době jsem také spolupracoval s kluky z SB Films a díky tomu jsem měl přístup k ateliéru. Moje začátky byly takové, že jsem zkoušel světla v ateliéru, úpravy ve Photoshopu. Tím, že jsem měl grafickou průpravu na Photoshop, protože jsem web designer, tak to pro mě bylo jednodušší. Když tyto věci kombinuješ, tak si zlepšuješ vnímání a postupně to jde lépe a vzniká něco „kloudného“.
Kdy přišel moment, kdy jsi si řekl, že si za Tvoji práci můžeš něco účtovat?
Poprvé to bylo asi když jsem začal cítit potřebu pro lepší foťák než byl ten starý Nikon D3100 /smích/. Ve finále si řekneš, že je to sice hezká záliba, ale je potřeba to z něčeho alespoň trochu živit. Je fér si začít účtovat od lidí, kteří se Ti ozvou s tím, že se od Tebe chtějí nechat nafotit. Ze začátku jsem si bral třeba 500 Kč za focení v naději, že si tím našetřím na lepší techniku. Pravda je taková, že jsem to vždy projedl. Protože když máš pětistovku v kapse, co jiného s tím uděláš /smích/?
Mimo toho, že jsi fotograf, funguješ v SB Films, děláš workshopy a píšeš články, jak to všechno přišlo?
S kluky z SB Films se známe od dětství. Tenkrát kluci natáčeli amatérské filmy, takové ty dětské, přeameričtělé, kde se všichni perou. Byli to jedenáctiletí kluci a já byl ten třináctiletý /smích/. Začali jsme spolupracovat někdy v roce 2012. Rozjeli jsme v podstatě reklamku, kdy jsme pro klienty zpracovávali hlavně grafiku, webovky, fotky, video a podobně. Workshopy jsem zkoušel dělat nejdřív svoje vlastní v Jihlavě. Pak jsme se na jiném kurzu potkali s Martinem Lukešem z Megapixelu a začali dělat workshopy pro Megapixel. Podobným způsobem se spustili i ostatní spolupráce, prostě poznáváš nový lidi. Články pro FotoLab odstartovaly recenzí Canon EOS R. Tenkrát jsem byl jeden z mála lidí, kdo tímhle foťákem fotil a zajímal je můj názor. Nejsem žádný technik a když píšu nějaké recenze, nevěnuji se tolik technickým detailům, ale fotce jako takové a použitelnosti, což si myslím, že je pro FotoLab důležité, jelikož cílí víc na neprofesionály. Měl jsem zhodnotit můj názor a uživatelskou přívětivost bezzrcadlové technologie od Canonu. A musím říct, že jsem s tím doteď velmi spokojený. Na recenzi na Rko se pak nabalily další spolupráce a recenze na další techniku.
Je poptávka po workshopech, i když je dnes hodně online kurzů, stále vysoká?
Musím zaklepat, že zájem o workshopy stále je. Dnes se určitě můžeš naučit skoro vše na netu. Od techniky po to, jak co fotit. Zájem o workshopy je ale daný tím, že mám nějaký svůj rukopis, svůj specifický styl focení, který lidi zajímá a chtějí vidět a přiučit se něco jiného než univerzální návody na internetu. Proto jdeš na workshop za konkrétním fotografem. Chceš zjistit, jak to vnímá on, protože mačkat tlačítka umí všichni stejně.
Jaký typ focení lidé na workshopech nejvíce vyhledávají?
To asi nemůžu úplně porovnat, jelikož sám dělám víceméně jen workshopy zaměřené na portrét. Myslím ale, že největší zájem je stále o focení portrétu, pak možná aktů. Občas se objeví krajina a cestovatelské workshopy.
Jak těžké pro Tebe bylo stanovit svoji cenu a posunout se od účtovaných 500 Kč? Dokázal jsi najít rovnováhu mezi spokojeností Tvojí a Tvých zákazníků?
Myslím, že s tím bojuji pořád. Stanovit si cenu je opravdu těžké. Každý má problém sám sebe objektivně ohodnotit. Já osobně svoji práci většinou podhodnocuji. Tak to má určitě každý skromný člověk /smích/. Vše je také hodně dané lokalitou. Já jsem na Vysočině a ne všichni tu jsou ochotni investovat do focení a zaplatit cenu jako třeba lidi v Praze. Často tu máš poptávky pro portrétní session za 1 000 Kč, což tu někteří fotografové fakt nabízí. Reakce klientů na vyšší cenu Tě potom dokáže až šokovat a může se Ti stát, že začneš přemýšlet, jestli nemáš jít raději s davem a být levnější.
Co bys doporučil začínajícím lidem, kteří mají tendenci cenu své práce podhodnocovat?
Na YouTube kdysi kolovalo video o tom, jak by si člověk měl správně spočítat hodinovou sazbu. Když si spočítáš svoji hodinovku, tak si už snadněji dokážeš stanovit cenu za určité zakázky. To mě hodně pomohlo. Je dobré si stanovit svůj optimální měsíční výdělek, který bys chtěl mít, nějakým způsobem si to vydělit hodinami, který jsi ochotný a schopný pracovat a zjistíš hodinovou sazbu, kterou bys měl účtovat. Vše se liší typem focení, které děláš. Když třeba fotíš produkty v ateliéru jako na běžícím páse, tak jsi schopný vyfotit 100 hrníčku za hodinu. Je otázka, jestli si účtovat 1 000 Kč za hodinu nebo 100 Kč za hrnek. V tomhle případě je to složitější si stanovit adekvátní cenu. Podle mě dobrý základ je opravdu určit tu hodinovku, abys například věděl, kolik účtovat při pětihodinovém reportu. Mimo to musíš započítat i reálné náklady včetně případných budoucích investic do techniky. Na to nesmíš zapomenout. Může se Ti stát, že se Ti technika rozbije nebo Ti někdo něco ukradne a pokud s tím nepočítáš, může se Ti to hodně vymstít.
Stalo se Ti někdy, že jsi musel odmítnout klienty kvůli nestandardním požadavkům?
Stává se mi, že někdo poptá pánský akt./smích/ To odmítám, jelikož je nedělám. Občas někdo poptá svatební focení a začne mi diktovat stylizaci, kterou já nefotím a kterou ani nemám v portfóliu. Většinou jsou to lidé, kteří hledají nějakého fotografa obecně, ale nevybírali si mě na základě mého portfólia a toho, že se jim moje fotky líbí. A nebo ty fotky kolikrát ani neviděli. Pokud se něco takového stane, je lepší couvnout. Ve výsledku to inklinuje k tomu, že Ty ani klienti nebudete spokojeni s výsledkem, který odevzdáš, jelikož máte naprosto odlišné představy. Podle mě to za to nestojí a můžeš si zkazit jméno. Myslím, že odmítnout není špatné.
Co momentálně nejvíc fotíš a co Tě nejvíce baví fotit?
Nejvíce teď fotím svatby a doplňuji to rodinnými, párovými a těhotenskými foceními. Musím říct, že ze začátku jsem se tomu bránil. Chtěl jsem totiž původně fotit modelky a dělat fotomontáže s tanky /smích/. Teď mě klasické portrétování obyčejných lidi baví nejvíc. Ve fotce totiž není nejdůležitější technika nebo hodinové sezení u Photoshopu. Důležitější pro mě je přístup ke klientům a to, aby měli ze samotného focení zážitek. Chtěl bych, aby jim fotky připomněli to, jak se cítili během focení — že cítili radost, lásku apod.
Z Tvé tvorby je vidět, že si Tvoji klienti focení užívají. Z Tvých fotek čiší radost. Jaký je Kenjiho recept na to, jak uvolnit klienty při focení?
Musel jsem trošku změnit svoje myšlení. Uvědomil jsem si, že lidé, kteří si Tě objednají na focení, tak si neobjednají to, že jim dodáš fotky. Neobjednávají si deset kusů fotek v digitální či tištěné formě. Objednávají si zážitek, a tak se k tomu snažím přistupovat. U mě to není tak, že bych třeba fotil pár, postavil je do deseti póz, každou vyfotil a pak jim odevzdal deset fotek. Je to o tom, že si pokecáme a stylizuji je do nějakých situací. Snažím se zachytit přirozené momentky, kdy se ty lidi spolu baví, aby byly vidět emoce a láska. Tím, že jsem extrovert, mi srandičky nedělají problém. Když si pak klienti fotky po čase znovu prohlédnou, tak se jim ty pocity z toho focení vrátí. Je to pak něco jiného, když Ti lidé napíšou, že si užili focení, že to byla zábava a že se dokonce i muži, kterým se nechtělo, pobavili.
Pracuješ na několika věcech najednou. Jak zvládáš organizovat čas? Používáš nějaký nástroj?
Organizace se u mě pořád vyvíjí. Pro mě je nyní nejpodstatnější komunikace s klientem, pak focení samotné a zpracování a odevzdání práce. To jsou věci, na kterých se nesnažím šetřit čas. Čas šetřím na všem okolo, na věcech, které nejsou podstatné pro klienty a které ve finále ani nevidí. Proto jsem přestal dělat high-end retuše jak do časopisu. Dřív, když se někdo objednal na hodinové focení, tak jsem si myslel, že to musím vytížit na sto procent a že je pro klienta důležité, aby se fotilo celou hodinu. Pak jsem se další čtyři hodiny dokázal trápit u Photoshopu, kdy jsem fotky perfektně retušoval. A to je věc, kterou klient stejně nepozná, případně nedocení. V momentě, kdy jsem se začal soustředit na zážitek během focení, uvědomil jsem si, že lidé nepotřebují, abych tam něco retušoval nebo digitálně opravoval. Teď dělám jen základní retuše a nedělám žádné zásadní úpravy, jen abych měl pocit, že je fotka dost dobrá do časáku. To mi rozhodně nějaký čas ušetřilo. Díky tomu můžu být produktivnější a klientům můžu odevzdat výsledky daleko rychleji a rozhodně to není na úkor kvality.
Řídíš Tvoji práci podle určité sezóny?
Chtěl bych /smích/. Do teď to byl docela punk a fungovalo to tak, že co přišlo, to přišlo. Snažím se to více organizovat, ať už z důvodu toho, abych se mohl věnovat více rodině, ale taky abych se adekvátně věnoval svým klientům a nemusel furt někam spěchat a lítat jak pometlo. Na první místě jsou teď pro mě svatby. Minulou sezónu jsem koncem podzimu brečel, že končí svatební sezóna a hrozně jsem si přál zimní svatby. Zafungoval nějak vesmír a letos mi sezóna začíná v únoru. Tím se mi zkrátilo zimní přemýšlení o tom, čemu se věnovat. Na příští rok budu přemýšlet, jak zimní sezónu na plno vytížit, zatím nedokážu říct čím, ale asi to budou hlavně plesy a firemní večírky.
Zvládáš organizovat i svůj čas s rodinou?
Máme malé mimčo a celý rok řešíme mimčo. Neměli jsme ani moc čas řešit to, že nemám volné soboty a že nepoletíme na dovču. Uvidíme, jak to bude v budoucnu, když bude syn větší. Vidím výhodu toho, že si můžu čas organizovat sám a když si řeknu, že v pátky a soboty mám svatby, tak přece mám pondělí až pátek, které můžu věnovat rodině. Začínají se objevovat i zakázky v zahraničí. Pokud by se to podařilo, rád bych je spojil s cestováním s rodinou. Když budu třeba fotit svatbu v sobotu ve Španělsku, tak můžeme přijet s rodinou dříve a spojíme tak příjemné s užitečným.
Jak vznikla přezdívka Kenji?
S oblibou říkám, že Kenji je z japonského překladu Karel a že se jmenuji Karel. Už to ale moc nevychází, protože mě lidé znají /smích/. Pravda je taková, že jsme na střední chtěli dělat revival skupiny Linkin Park, byla to tedy spíš parodie, a v té době jsem uměl odrapovat veškeré pasáže Mika Shinody, který se celým jménem jmenoval Mike Kenji Shinoda. Dostal jsem tedy po něm přezdívku Kenji. Chytlo se to celkem dobře a asi mi to zůstane. Bylo to vtipné, když mě jednou kluci přijeli vyzvednout domů a když otevřela máma, tak se ji zeptali: „Dobrý den, paní Kenjiová, je Kenji doma?“ /smích/
Jaké jsou Tvé budoucí plány?
Bude to asi těžké, ale chtěl bych docílit toho, abych svateb měl o malinko méně, ale byly to svatby, které jsou to „moje“. Je to takový můj sen, aby to byly svatby s lidmi, se kterými si rozumím, na hezkých místech, kde to bude vizuálně zajímavější. Rozhodně bych chtěl zkusit i zahraničí, kde mám několik zakázek již naplánovaných. Chtěl bych to také trochu spojit i s rodinou a cestováním. Možná to říká každý, že chce být „destination wedding“ fotograf, ale cítím to tak.
